Proč vznikly elektronické počítače? Jak a kdo je první transformoval na komerční produkt?

Uchopení tématu

Poté co jsem si prostudoval celou řadu zdrojů, převážně elektronických, které se zabývají touto problematikou a to včetně již dvou napsaných článků z pera mých předchůdců na tomto blogu, které se zabývají naprosto stejnými otázkami a jsou si velmi podobné vyvstal možná pro mne nejzajímavější problém a to jak napsat nový článek, které by pokud možno nekopíroval již to co bylo napsáno a to jen s několika málo nuancemi.

V rámci první otázky, kterou je „Proč vznikly elektronické počítače?“, není podle mého názoru skoro žádný prostor, ve kterém by bylo možné rozvíjet nové důvody či motivy, které zapříčinili jejich objev nebo možná lépe řečeno nutnost jejich objevu či vynalezení. Z tohoto důvodu, se i první část mého článku bude fakticky shodovat s již na tomto blogu uveřejněnými články.

Když se však přiblížím k druhé otázce, jejíž zodpovězení bude náplní druhé poloviny mého článku, je zde již možné vytyčit různé důvodu „JAK“ a „KDO“ transformoval počítače na skutečně komerční produkt a to nejen na základě studia různých „ tzv. historických“ pramenů, které se tímto zabývají ale především na základě specifikace toho co chápeme pod pojmem komerční produkt. O tom však ale již dále v druhé polovině článku.

Proč vznikly elektronické počítače?

Kdybychom se bez znalosti historie zamyslely nad možnými důvody, které vedli ke vzniku (vynalezení) elektronických počítačů byli bychom jich schopni nalézt pravděpodobně celou řadu počínaje prostým experimentováním s nově dostupnou technologii, přes cílenou inovaci v různých oborech až po vytvoření více účelového stroje, který by napomáhal a usnadňoval lidem práci všeho druhu.

Pravděpodobně nejblíže ke skutečnému důvodu pro vynalezení elektronických počítačů by pak byla kombinace cílené inovace v určitém oboru za účelem usnadnění a zefektivnění práce lidem. Bohužel jak už to tak bývá u většiny velkých prvotních objevů, tímto oborem byla armáda resp. vojenství. Význam tohoto odvětví pak vždy enormně narůstá v období válečných konfliktů, kterými byla první polovina 20. století více než nabita (první světová válka 1914 – 1918 následovaná druhou světovou válkou 1939-1945). Každý větší a dlouhodobější válečný konflikt má pak velice příznivé vlivy právě na inovace všeho druhu a to především z toho důvodu, že aby se země byla schopna bránit, dává enormní úsilí a finanční prostředky právě do armády, která se snaží pomocí nejrůznějších inovací získat výhodu nad nepřítelem. Za jednu z takových inovací první poloviny 20. století pak je možné považovat i elektronický počítač. (Pro dokreslení významu armádních inovací vytvořených ve válečném období či období příprav na válku stojí především za zmínku ARPANET neboli předchůdce dnešního internetu, jednalo se o decentralizovanou komunikační síť, která byla navržena tak aby byla schopná odolat výpadku hlavních uzlů v případě jaderného útoku, spuštěna byla v roce 1969).

Teď když jsme určili důvod, kvůli kterému byly první elektronické počítače vyrobeny, jen podle mého názoru ještě nutné uvést co je možné považovat za tyto první elektronické počítače a to včetně data jejich vytvoření a jména toho kdo stojí za jejich vytvořením.

Hlavními adepty o titul prvního elektronického počítače na světě jsou podle mého názoru hned tři stroje:

• Harvard Mark I – jednalo se o elektro-mechanický počítač, který byl vyvinut na Harvardské univerzitě ve spolupráci s IBM roku 1944 Howardem H. Aikenem

• ENIAC – elektronický počítač, vyvinutý za účelem výpočtu balistických tabulek pro armádu USA, uveden do provozu roku 1946 pány John Mauchly a J. Presper Eckert

• Z3 – německý elektro-mechanický počítač vyrobený v průběhu druhé světové války roku 1941 vědcem Konrádem Zusem (tento stroj se kvůli bombardování Berlína na konci druhé světové války nedochoval)

Podle mého názoru a podle zadání otázky je pak možné za první čistě elektronický počítač považovat právě stroj ENIAC, který byl sice vytvořen jako poslední z tohoto seznamu, ale jednalo se o počítač čistě elektronický. Za zmínku rovněž stojí i počítač Z3, který podle mého názoru výrazně přeběhl svoji dobu a je jen otázkou zda tento počítač, nebyl již v roce 1941 na takové úrovni aby se dal považovat za rovnocenný stroj ke stroji ENIAC, z důvodu jeho zničení před koncem druhé světové války není na tuto otázku možné odpovědět.

Jak a kdo první transformoval elektronické počítače na komerční produkt?

Jak již jsem předestřel v úvodu tohoto článku, přesná odpověď na tuto otázku je podle mého názoru podmíněna především vymezením pojmu komerční produkt, který každý může chápat trochu odlišným způsobem což je především ovlivněno historickým pohledem ve spojení s rychlým vývojem informačních technologií.

Pro účely tohoto článku bych rád definoval komerční produkt jakožto produkt, který je volně dostupný jakémukoliv zákazníku na trhu a jehož rozšíření mezi zákazníky se neomezuje jen na úzkou skupinu jedinců. Do určité míry se tedy podle mého názoru musí jednat o produkt, který je standardizovaný (a to jak hardwarově tak softwarově) a jehož cena je akceptovatelná přinejmenším velkému počtu firem či běžných lidí. Takto nastavené definici komerčního produktu pak odpovídají hned tři počítače od dvou velkých výrobců. Těmito výrobci pak jsou:

 IBM

Po spoluprácí na vytváření prvních sálových počítačů jako například Harvard Mark I, IBM v roce 1964 uvedlo na trh první skutečně široce dostupný počítač, který již byl hoden tohoto jména. Jednalo se o mainframe s názvem Systém 360, který byl dostupný v různých modelech, přičemž nejprodávanější stál cca 250.000 USD a byl určen pro střední a větší společnosti a vědecká zařízení.

Druhým počítačem, který je podle mého názoru hoden názvu komerční produkt je pak v roce 1981 opět IBM uveřejněný Personal Computer (PC) resp. osobní počítač, jak již prvotní idea skrytá v názvu zařízení napovídá, jednalo se o počítač, který byl určený k masovému rozšíření do všech oblastí a to především díky vysoké standardizaci a nízké ceně, která nebyla překážkou pro koupi tohoto zařízení i běžnými lidmi.

Apple

Druhým výrobcem, který v tomto období přišel s obdobným komerčním počítačem jaký mělo později IBM (PC) byla právě společnost Apple, která v roce 1976 uvedla na trh osobní počítač s názvem Apple I (tedy o 5 let dřív než IBM). Počítač Apple I však podle dostupných informací měl nastavenou příliš vysoko cenu a z toho důvodu nikdy nedosáhl tak masového prodeje jako právě PC od IBM.

Jak je tedy na první pohled patrné, není dost dobře možné určit, který z těchto počítačů resp. výrobců přetransformoval počítače jako první na skutečně komerční produkt a to především z toho důvodu, že pojem počítač a pojem komerce jsou obecně a historicky jen mlhavě definovatelné. Za přihlédnutí k tomuto tvrzení pak nechávám na každém, aby si udělal vlastní názor na to, kdo podle něj dokázal počítač komercializovat.

Zdroje

http://en.wikipedia.org/wiki/IBM_System/360

http://en.wikipedia.org/wiki/Apple_I

http://en.wikipedia.org/wiki/Eniac

http://en.wikipedia.org/wiki/Zuse

http://en.wikipedia.org/wiki/Harvard_Mark_I

Vznik trhu sálových počítačů v 50. letech (IBM a 7 trpaslíků)

Sálový počítač, mainframe nebo také „big iron“, jak je chápán dnes, se nazývá počítač, který se používá pro zpracování aplikací zahrnující velké objemy dat (sčítání lidu, finanční transakce,…). Mainframy se vyznačují vysokou propustností systému, vysokou spolehlivostí a bezpečností, zpětnou kompatibilitou se starším softwarem a efektivním přidělováním zdrojů. Už z názvu „sálový počítač“ je jasné, že původně počítač zabíral poměrně dost místa. Termín se původně používal pro označení počítačů, které byly umístěny ve velkých kovových rámech (frames), a které vyžadovaly specializované prostředí pro provoz.

UNIVAC

Trh sálových počítačů vznikl v období 50. let s nástupem tranzistorových obvodů. Tranzistory nahradily často poruchové elektronky, kromě toho přinesly i další vylepšení parametrů počítače a tím pádem bylo možné je nabídnout i komerčním účelům soukromému sektoru. Do té doby byly počítače spíše doménou státních podniků, v menší míře soukromých.

V 50. letech byl svět rozdělen na tři části – západ, východ a třetí svět. Do zemí RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) byl vývoz ze západu zakázán nebo přinejmenším omezen, proto se dovážely ze západu pouze starší modely. Vývoj počítačů v zemích východního bloku byl zpožděný o mnoho let. Protože technologický pokrok byl rychlý, nešlo donekonečna využívat staré modely, tak byla rozdělena výroba počítačů do zemí RVHP podle technologických možností. Vyráběly se napodobeniny počítačů IBM a HP pod označením JSEP – mainframy, SMEP – minipočítače. Problémem těchto napodobenin byl ovšem velká poruchovost, která se odvíjela náročnosti napodobování rychlého vývoje počítačů na západě.

(Pro Vývoj počítačů v Československu doporučuji podívat sem - http://www.historiepocitacu.cz/)

Trhu se sálovými počítači v období od 50. do 70. let ovládly USA a Velká Británie, především USA a s ní firma IBM a “sedm trpaslíků” - společnosti Burroughs, NCR, Control Data, UNIVAC, Honeywell, Radio Corporation of America a General Electric. Sedm trpaslíků se nazývají, protože podíl na trhu byl nižší než celkový podíl IBM (v roce 1965 tvořil podíl IBM 65%). Počítače byly velmi drahé a rozměrné a výrobci počítačů produkovali zejména pro stavbu vlastních výpočetních center nebo pro plnění vládních zakázek jako vojenské programy a taktéž i kosmické programy. V průběhu času s příchodem tranzistorů se počítače začaly vyrábět i pro komerční sféru. Počítače ovládali pouze vyškolení pracovníci ve výpočetních střediscích. Jejich práce byla poměrně náročná vzhledem k tomu, že se pracovalo v dávkovém zpracování a každá úloha musela počkat na svou vyhrazenou dobu zpracování počítačem. S každou chybou se už tak náročné zpracování úloh značně prodražovalo.
V průběhu času kvůli snižující se poptávce a vysoké konkurenci došlo ke změnám hráčů na trhu mainframů. I když to vypadalo, že mainframy nebudou mít dále své opodstatnění na trhu IT, v 90. letech jejich význam vzrostl díky nutnosti zpracování back-end transakcí, dávkovému zpracování, růstu e-businessu ad.

IBM SYSTEM/360

Proč bylo IBM tak úspěšné? Její úspěch je souhrou hned několika okolností, plus její velmi troufalé obchodní taktiky (viz dále).
Původně se společnost IBM před svojí počítačovou érou zabývala výrobou rozsáhlé škály produktů a mezi nimi i výrobou děrných štítků a děrnoštítkových tabulátorů. V roce 1952 se stal novým presidentem společnosti Thomas J. Watson, Jr., který se rozhodl v době rychlého technologického rozvoje využít příležitosti. Zatímco jeho otec se držel “vyjetých kolejí” a tak působil poměrně konzervativně, jeho syn restrukturalizoval společnost a vytvořil podmínky, které umožnily další úspěšný vývoj společnosti.

Sálové počítače IBM začalo vyrábět v 50. letech, konkrétně v roce 1952 představila společnost první elektronický sálový počítač IBM 701. Postupně IBM vyráběla pět typů počítačů v této řadě. Počítače byly určeny pro hromadné zpracování dat a pro vědeckotechnické výpočty. Procesor v těchto počítačích byl složen z elektronek. Od 50. let do 60. let společnost IBM přišla s řadou 7000. V této řadě počítačů byly použity tranzistory, diody a pasivní elektronické součástky, které nahradily veliké a často poruchové elektronky. Způsob užití počítačů zůstal stejný. V obou těchto řadách byly počítače odlišeny tím, k jakému účelu se používaly, podle toho se také zákazník rozhodoval. Kromě toho IBM vyráběla i počítače označené řadou 14xx, které byly vzájemně kompatibilní v oblasti software a periferního zařízení. Protože modely IBM 14xx byly schopné zpracovávat řetězce a decimální čísla proměnné délky, byly používány k tomu vhodné programovací jazyky (COBOL, RPG, IBM vydala v roce 1957 FORTRAN). V roce 1964 IBM uvedla na trh počítač IBM System/360, který byl určen jak pro vědecké tak komerční účely. Modely této řady rozlišovaly architekturu a implementaci, byly rozšiřitelné, mezi sebou kompatibilní (některé z modelů byly kompatibilní i s řadou 14xx) a setkaly se už při zahájení prodeje s velkým úspěchem, Systém/360 se vyráběl až do roku 1977. Z této poslední architektury počítačů IBM System/360 se vyvinula do řady současných zSeries mainframů. Mezi výrobce mainframů mimo USA se řadili v Německu Siemens a Telefunken, ve Velké Británii ICL, v Itálii Olivetti, v Japonsku Fujitsu, Hitachi, Oki a Nec.

(Pokud by někoho blíže zajímalo, i z technického hlediska, téma IBM a sedmi trpaslíků, doporučuji následující články - http://www.root.cz/serialy/unixove-vykopavky/)

Jak to tedy vypadalo na trhu se sálovými počítači? Zkusme se podívat trochu blíže na některé společnosti a jejich konkurenční výhodu či nevýhodu oproti IBM. Společnost UNIVAC (UNIVersal Automatic Computer) 1951 vytvořila počítač založený na tranzistorech, který byl prvně použit vojenským letectvem USA. Za zrodem stála dvojice Eckert a Mauchly, kteří už uspěli s počítačem ENIAC. Vyšší tržní podíl UNIVAC nezískala kvůli nepromyšlené obchodní strategii a promeškaným příležitostem. Firma Burroughs se zaměřila na bankovnictví, kam dodávala děrnoštítkové tabulátory určené přímo pro tuto doménu, přičemž tato společnost také spolupracovala s vládou a dodávala hardware armádě. UNIVAC a Burroughs se později spojily a dnes vystupují jako UNISYS.
General Electric není třeba představovat, společnost se zabývá vším možným od spotřební po průmyslovou elektroniku. V té době GE měla mezi lidmi velmi dobré jméno, protože byla schopná se prosadit v mnoha různých oblastech, takže proč by to nemohla zkusit i na trhu s počítači? Což také udělala, ale nijak zvlášť neměla potřebu se více na trhu s počítači prosazovat, protože pro ni stále větší roli hrál trh spotřební elektroniky a letecký průmysl.
Honeywell se udržela na trhu docela dlouhou dobu, specializovala se na termostaty a sensory, ale konkurovat IBM skutečně nedokázala.
RCA vyráběli televize, hi-fi systémy, spotřební elektroniku a s počítači toho moc společného neměli, každopádně se jim dlouho dařilo dohánět IBM s vlastní řadou počítačů, které byly srovnatelné s IBM počítači, to až do doby nástupu IBM SYSTEM/360. IBM totiž měla velmi dobře propracovanou obchodní politiku “slušně oděných mladíků do obleků”, díky které RCA porazila.
Control Data, radši než aby dělali konkurenci IBM, se zaměřili na něco, co IBM nenabízela - superpočítač - rychlejší, větší, výkonnější počítač. Z počátku byl o něj opravdu extrémně velký zájem, jenže než stačili počítač sestavit, zájem opadl. Důvodem byla další chytrá obchodní taktika IBM. Obchodníci IBM se najednou objevili u zákazníka s fotografií superpočítače IBM. Samozřejmě se jednalo o podvrh. Control Data společnost IBM zažalovala a IBM musela na základě rozhodnutí soudu zaplatit odškodné ve výši 20 milionu dolarů. To už ovšem Control Data nezachránilo, protože finance na sestavení superpočítače nestačily a objednávky byly už dávno pryč, a tak se společnost zaměřila raději na jinou další nevyužitou oblast - mass storages.

Podle průzkumu provedenou společností Afcom v datových centrech po celém světě bude do boudoucnosti používání mainframů prudce klesat. Skoro polovina data center, které stále používájí mainframy, přiznalo, že uvažují o jeho nahrazení v příštích dvou letech. Z toho třetina uvažuje o nahrazení jiným high-end systémem.

Zdroje:

TIŠNOVSKÝ, Pavel. Sálové počítače firmy IBM. Root.cz [online]. 3. listopadu 2009 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://www.root.cz/clanky/salove-pocitace-firmy-ibm/ >

TIŠNOVSKÝ, Pavel. Sálové počítače serie IBM 1400 a System/360. Root.cz [online]. 10. listopadu 2009 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://www.root.cz/clanky/salove-pocitace-serie-ibm-1400-a-system-360/ >

TIŠNOVSKÝ, Pavel. IBM a sedm trpaslíku (první část). Root.cz [online]. 2. listopadu 2010 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://www.root.cz/clanky/ibm-a-sedm-trpasliku-prvni-cast/ >

KOVÁŘ, Petr. Generace počítačů. Historiepocitacu.cz [online]. Rok 2011 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://www.historiepocitacu.cz/obecny-prehled-generaci-pocitacu.html >

ZELENÝ, Jaroslav. Vzpomínky na dobu sálovou. Businessworld.cz [online]. 22. dubna 2004 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://businessworld.cz/veda-a-historie/vzpominky-na-dobu-salovou-3983 >

Wikipedia Contributors (2011). Dějiny počítačů. Cs.wikipedia.org [online]. 6. února 2011 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_po%C4%8D%C3%ADta%C4%8D%C5%AF >

Wikipedia Contributors (2011). Mainframe computer. En.wikipedia.org [online]. 17. února 2011 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://en.wikipedia.org/wiki/Mainframe_computer >

Wikipedia Contributors (2011). IBM. En.wikipedia.org [online]. 22. února 2011 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://en.wikipedia.org/wiki/IBM >

Wikipedia Contributors (2011). History of IBM. En.wikipedia.org [online]. 16. února 2011 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_IBM >

Wikipedia Contributors (2011). History of IBM. En.wikipedia.org [online]. 16. února 2011 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_IBM >

NELSON, Shayne. The 60’s – IBM & the Seven Dwarves. It.toolbox.com [online]. 1. June 2004 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://it.toolbox.com/blogs/tricks-of-the-trade/the-60s-ibm-the-seven-dwarves-955 >

NICCOLAI, James. Survey revives debate over mainframe’s futur. Pcworld.com [online]. 27. October 2009 [cit. 24. února 2011]. Dostupné z Internetu: < http://www.pcworld.com/businesscenter/article/174459/survey_revives_debate_over_mainframes_future.html >

Zdroje obrázků:

Univac - urel.feec.vutbr.cz
IBM System/360 - root.cz

Proč se v éře sálových počítačů neprodával software? Kdo tuto situaci první porušil?

Sálové počítače

V tomto příspěvku nehodlám detailně popisovat sálové počítače, ale drobný úvod, který poskytne rychlý pohled na tento typ počítačů, bych nerad opomenul. Sálové počítače, jak už sám název napovídá, zabíraly svými rozměry celý sál či místnost. Charakteristickým pro ně bylo, že při jejich provozu musely být dodrženy speciální požadavky na vytápění, větrání a klimatizaci, což bylo náročné na spotřebu energie. Dalším znakem bylo řešení vstupů a výstupů pomocí děrných štítků. Rychlost těchto počítačů nebyla příliš vysoká a navíc díky jejich technické podstatě a díky používání děrných štítků, byly sálové počítače poměrně poruchové a při práci s nimi docházelo k častým chybám. Proto bylo nezbytně nutné, mít k dispozici IT tým, který obstarával chod těchto počítačů.

Od konce 50. do 70. let minulého století se na trhu prodeje sálových počítačů vyskytuje několik výrobců, kde nejsilnější pozici zaujímá IBM.

Proč se v této éře neprodával SW?

Pro lepší ilustraci dané problematiky se přenesme do doby sálových počítačů a vytvořme si jednoduchou analýzu pro vstup na trh s vlastním komerčním SW.

Zaměření na zákazníka v té době je jasné. Můžeme, resp. musíme, se zaměřit pouze na větší společnosti, které jsou schopny si pořídit vlastní sálový počítač. Běžné uživatele, které známe dnes, tedy můžeme vynechat. Pořídit si sálový počítač bylo v té době velice nákladné. Počítač s výkonem horším, než má dnešní průměrný notebook, stál několik miliónů korun. K tomu musíme připočíst další náklady na jednotlivé zdroje (lidské, technické atp.), které jsou nutné pro provoz tohoto počítače. Proto si ho mohl dovolit málokdo a málokdo by koupil komerční SW.

Software k těmto počítačům byl standardně vyvíjen prostřednictvím vlastních týmů programátorů na základě individuálních požadavků pro konkrétní počítač. SW nebyl, a ani nemohl být přizpůsoben na větší šíření, protože vždy někdo musel vstoupit do kódu a nakonfigurovat jej na daný typ počítače. Možnost přenositelnosti na druhý počítač byla velice nízká, a proto by bylo velice obtížné přijít s typovým řešením, které by sedělo a fungovalo více organizacím najednou. Množství sálových počítačů na trhu bylo na počátku v desítkách později v tisících kusech. Jednoduchou matematikou tak dojdeme k tomu, že se nevyplatilo vyvíjet SW pro konkrétní počítače, protože by se neprodával masově, ale pouze několika firmám. Jednodušší proto bylo využívání služeb někoho, kdo tyto počítače vlastnil a vlastnil tak svůj SW. U nás tak vznikl například podnik výpočetní techniky (PVT), který poskytoval služby výpočetního centra pro ostatní.

Pokud by byl někdo ochoten koupit náš SW, tak by v té době musel rozumět „nejmodernějším“ programovacím jazykům. Takže pokud by si některá společnost náš SW koupila, stejně by musela najmout programátory, kteří by s ním uměli zacházet. Proto bylo jednodušší a méně nákladné mít programátory „v baráku“ a SW si vyvíjet sami. V dnešní době celkem jednoduše naimplementujeme do podniku SAP a řekneme pracovníkovi, jak má pracovat se skladovým hospodářstvím. Dokážete si představit v době sálových počítačů, že řeknete skladníkovi, který o počítačích v té době nic nevěděl, jak má s tímto systémem pracovat?

Pokud bychom přišli s myšlenkou licencí a rozdávali licence jednotlivým osobám, tak bychom jen velice obtížně sledovali, zda-li podnik neporušuje licenční pravidla dané smlouvou. Trošku danou problematiku odlehčím a zeptám se, jak bychom poznali, že osoba v místnosti je IT zaměstnanec a ne uklízeč? Podnik by byl v tomhle ohledu flexibilní a s licencema by to určitě nepřeháněl. Dnes lze určitým způsobem licence kontrolovat, ale v éře sálových počítačů by to bylo velice složité.

Když bychom se oprostili od všech výše zmíněných připomínek a i přesto chtěli v té době prodávat SW, museli bychom vzít v potaz, že trh s IT (ať už HW či SW) byl na počátku svého vývoje a začínal se rozvíjet. Navíc bych si dovolil tvrdit, že také díky těmto počátkům existovalo málo lidí, kteří by dokázali takové počítače obsloužit a programovat, což by pro nás znamenalo velice nízký odbyt našeho produktu. A jako třešničku na dortu bych přidal faktor naší politické situace v tehdejším Československu, který by na vývoji či prosazení našeho produktu také moc nepřidal.

Všechny tyto připomínky jsou dokladem toho, že se společnostem vyplatilo vlastnit IT pracovníky, kteří obstarávali chod počítačů a vyvíjeli SW šitý na míru potřebám organizace. Menším podniků se nevyplatilo kupovat drahé sálové počítače, ale spíše využívali služeb někoho, kdo tyto počítače vlastnil. Větší rozmach a prodej komerčního SW jako takového lze spatřovat v masivnějším prodeji HW, jenž byl dostupnější více lidem a nejen velkým společnostem.

Vznik komerčního SW

Vznik komerčního software je dle mého názoru spojen až se vznikem osobních počítačů a jejich masovým rozšířením. První, kdo viděl potenciál komerčního software na tehdy ještě neexistujícím trhu, byla firma Microsoft. Úplný počátek je však spojen pouze se jmény Bill Gates a Paul Allen, kterým se v roce 1975 dostal do rukou časopis Popular Electronic a tím začal „nejznámější příběh počítačové historie“.

Ve výše jmenovaném časopise byl představen mikropočítač Altair 8800 od společnosti MITS, pro který však neexistoval žádný software. Bill Gates a Paul Allen proto kontaktovali společnost MITS a nabídli jí, že dodají pro Altair upravenou verzi BASIC. Ještě v témže roce založili společnost Microsoft a během krátké doby tak vznikl programovací jazyk Altair BASIC a Gates s Allenem získali zakázku. Licenci pak prodali firmě výrobce tohoto počítače. Z tohoto programovacího jazyku pak vzešel MICROSOFT BASIC, který se v milionech kopiích stal velice úspěšným. Tento počítač se stal velice oblíbeným pro svou nízkou cenu (400$) a je považován za první osobní počítač. Díky své ceně se rychle rozšířil a díky většímu rozšíření stoupla i poptávka po komerčním SW.

Dalším velkým milníkem v prodeji komerčního SW, bylo spojení IBM a operačního systému MS-DOS od firmy Microsoft. Kde dle mého názoru došlo k velkému rozšíření prodeje SW, ale k největšímu komerčnímu rozšíření SW (v tomto případě opět operačního systému) došlo vydáním Windows společnosti Microsoft.

Prodej komerčního SW šel vždy ruku v ruce s technologickým pokrokem. První impulz lze zaznamenat u dostupnějších osobních počítačů a tím pádem masivnějším rozšíření a větší poptávkou po SW. Postupně se tento koloběh opakoval. A jak se bude prodej komerčního SW vyvíjet dál? Přeruší se daný řetězec?