Vývojové trendy na poli myší

Počítačová myš oslaví příští rok 50 let od svého vzniku a od té doby si drží neochvějnou pozici na trhu. Tato cesta ovšem byla protkána více či méně zajímavými pokusy, než se myš dopracovala do dnešní podoby. Pokud jde o úplně první pokus/koncept, dostaneme se do roku 1963 k návrhu Douglase Engelbarta.  Myš měla dřevěné tělo, dva kovové kotoučky pro udávání změn pozice v obou osách a jedno červené tlačítko. Této „myši“ se ovšem velké slávy nedostalo. K většímu průlomu došlo až u firmy Xerox, kde její hlavní   výzkumná divize (Palo Alto Research Center) přišla se zařízením (myší), jež měla tři tlačítka a především byly nahrazeny kotoučky „moderním“ kolečkem (které bylo samozřejmostí u každé myši ještě v nedávných letech). Myš byla dodávána k jejich novému počítači (Xerox Alto a následně i Xerox Star). Byla ovšem kritizována za svou křehkost a nespolehlivost. K největšímu průlomu došlo až s příchodem první myši od Applu. Ta byla dodávána opět k osobnímu počítači (Apple Lisa). Zařízení se odlišovalo svou cenou a především také mechanismem pro ovládání, kde byly tří tlačítka nahrazeny jedním a uložením kuličky myši. Na trh přišel se svou novou myší také Microsoft, který tím tak započal vznik jeho hardwarové divize. Od počátku 80. let můžeme myš považovat za standardní zařízení k obsluze počítače, které si drží pevně své místo na trhu a je v menší míře inovováno všemožnými výrobci.

Pokud jde o inovace myší. Přicházejí výrobci se změnou počtu tlačítek, kde se můžeme setkat s verzemi jak klasickými (2 tlačítka), tak klidně s počtem tlačítek blížící se či přesahující dvouciferné hodnoty. Tímto však nabídka vymožeností nekončí. U nejlepších/nejdražších modelů se můžeme setkat s úpravou velikosti myši tak, aby nám sedla pohodlně do dlaně či úpravou váhy myši závažími pro lepši ovládání. S příchodem optiky, resp. laseru myši nabízejí možnost upravit si citlivost (senzitivitu – rychlost pohybu kurzoru). V neposlední řadě se můžeme setkat s myšmi bezdrátovými, kde odpadá nutnost tahání kabelu za myší. Ač mají myši bezdrátové většinou slabší odezvu, je toto rozpoznatelné většinou pouze u hraní počítačových her (v případě nejdražších modelů je i tento nedostatek vyřešen dokem s kvalitním vysílačem). Pokud jde o herní myši, umožňují naprogramování jednotlivých tlačítek tak, aby každé plnilo přesně tu funkci, která vyhovuje danému uživateli.

Co se týče nahrazení myší v budoucnu, nedokážu si vysloveně představit zařízení, které by dokázalo nahradit myš. To podle mého bude možné až se zásadnější změnou počítačů či jejich úplného nahrazení (virtuální realita, holografy, 3D projekce a podobné věci, které jsou spíše známé ze sci-fi, ovšem ne nereálné). V dnešní době dochází k  největšímu ohrožení myší bezdrátovým ovládáním pomocí gest či pohybu těla (Kinect, Wii), které je ovšem dostupné spíše u konzolí, resp. konzolových her. Určité ohrožení může nastat s dotykovými displeji, které především u notebooku, ultrabooku a jim podobným zařízením šikovně nahrazují a odbourávají potřebu vlastnit myš. Jde ovšem (v současné době) o málo rozšířený segment trhu, navíc tato alternativa obnáší omezení vzdálenosti ovládání a neustálou potřebu čištění displeje, i z tohoto důvodu většího ohrožení v současné době neočekávám. Zajímavou alternativu pro dotykové displeje je zařízení Digital Pen Mouse DUO, který umístěním jedné z části zařízení udělá displej notebooku dotykovým. K ovládání se pak dá použít jakási tužka podobná mobilnímu stylusu (viz video http://www.zive.cz/clanky/video-dotykovy-displej-v-kazdem-notebooku/sc-3-a-145219/default.aspx). Pokud zůstaneme u notebooku a jim podobným zařízení, jediným nativní alternativou pro myš je touchpad. V tomto případě jde ale spíše o jakousi rychlou náhradu v případě absence myši či vhodného místa pro její zapojení a není dostatečně pohodlnou a přesnou alternativou. Další zařízení, které je postaveno na podobném principu jako myš, jsou tzv. trackbally, které se využívají především v průmyslovém sektoru či u veřejných terminálů či v počítačové grafice (kde je potřeba maximální přesnost). Jsou ovšem nevhodné pro pohyb s velikou přesností a tím pádem jsou nevhodný pro používání v počítačových hrách, což je obrovský segment trhu a tím pádem nelze očekávat, že by (úplně) nahradily myš. Pokud jde o využití pro grafiky, pro práci mohou využít například grafické tablety, toto je ovšem řešení, které je opět zaměřené pouze na určitý segment trhu a tím pádem stejně jako u předchozí varianty nelze očekávat masovějšího rozšíření.


Pokud jde o vývoj myší do budoucna, dokážu si představit především, čím dal tím větší/širší nabídku funkcí a zkvalitnění materiálů, z kterých jsou myši vyráběny. Zajímavé by mohlo být zabudování ověření otisku prstu tak, aby došlo k omezení užívání počítače jinými osobami či v případě jejího odcizení znemožnění jejího použití. Zajímavým nápadem by mohlo být také zabudování konceptu myši do jakéhosi headsetu, kde by člověk pohybem myši, resp. hlavy ovlivňoval umístění kurzoru a například rychlým pokývnutím by ovlivňoval, co bude myš vykonávat (rozuměno otevření složky/souboru, či zpřístupnění nabídky umožňující další práci se složkou/souborem). To by mohlo najít využití, když ne u klasického uživatele, tak u osob tělesně handicapovaných či s tělesním postižením omezujících je v plnohodnotné práci s myší. Jako další variantu bych si dokázal představit jakousi plochu či prostor, která by snímala pohyb ruky a na jeho základě by vykonávala kýžené operace. Zajímavým počinem a možná i hudbou budoucnosti je Logitech Cube, který přichází s dotykovým ovládáním. Scrolování a veškeré klikání je nahrazeno dotykovou vrstvou nahoře na kostce. Dole je klasický laserový senzor, který umožňuje pohybovat kurzorem. Jelikož jde o velice malé zařízení, jeho přenos nečiní sebemenší problém a dokázal bych si takové zařízení představit i jako přívěšek na klíčích či jako zařízení, které by vykonávalo přenos dat místo flashky. Vše by pak mohlo být přenášeno bezdrátově a fungovat jako povedená kancelářská pomůcka. Pokud jde o inovace vzhledu a konstrukce je velice zajímavým kouskem Thermaltake level m10, který působí velice futuristickým dojmem. Nechme se překvapit, co nám přinesou další léta a jestli se jedna z vizí mnou nastolených stane skutečností.

Social CRM v prostředí sociální sítě LinkedIn

Co je to CRM a k čemu slouží

CRM systémy jsou, zjednodušeně řečeno, databáze zákazníků, ve které lze sledovat různé ukazatele a aktivity. Těmi mohou být například platební solventnost v případě fakturací, počet realizovaných objednávek, nebo historie komunikace tohoto zákazníka s organizací. Veškeré tyto aktivity je pak možné různými způsoby reportovat nebo s nimy dále pracovat v rámci celého informačního systému. Jedná se tedy o jakýsi logický posun ve využívání informací, které jsou, nebo které mohou být, podniku k dispozici.

Důležité ovšem je, že si tuto databázi vytváří podnik sám na základě svých vlastních procesních pravidel. Aby mohly být informace o zákaznících v organizaci účelně využívány, musí se k nim ogranizace nějak dostat. A je samozřejmě vhodné, aby se dostala k těm informacím, které ji zajímají.

Na základě takto získaných informací je možné se zákazníkem transparentně komunikovat, případně mu nabízet produkty, o které by mohl mít zájem a nezatěžovat jej irelevantním reklamním sdělením.

Social CRM jako rozšíření CRM

Podobně jako bylo CRM rozšířením podnikových informací za hranice podniku a tedy jakousi nadstavbou podnikového systému, je social CRM nadstavbou samotného CRM. A ačkoli se zdá, že by se mohlo jednat o novou generaci CRM systémů, není tomu tak. Social CRM není "CRM 2.0", je to pouze rozšíření původního řešení, které by víceméně postrádalo smysl, kdyby bylo provozováno bez samotného CRM systému.

O jaké rozšíření se tedy jedná? Oproti CRM systému je zde jeden vcelku podstatný rozdíl. CRM systémy jsou běžně orientovány pouze jedním směrem a to od organizace k zákazníkovi. Jinými slovy - v případě CRM systémů se organizace snaží zjistit něco o zákazníkovi. Něco, co by mohlo v budoucnu organiazci pomoci.

Naproti tomu je pojem social CRM chápan více interaktivně. Social CRM totiž sám o sobě žádný informační systém není. Je to pouze jakýsi koncept toho, jak získat další užitečné informace cestou řizení vztahů se zákazníkem. Social CRM není pouze jednosměrná záležitost. Je to případ vzájemné interakce a spolupráce, ze které si organiazce snaží odnést to podstatné, což je zde za prvné zisk a za druhé reputace. Pokud by běžné CRM bylo krátce definováno jako "inside out", social CRM by pak bylo "outside in".

LinkedIn v kontextu Social CRM

Pokud se social CRM odvolává na interakci mezi zákazníkem a organizací, je jistě na místě ptát se, jakými kanály tato interakce probíhá. Odpověď bohužel není jednoznačná, protože jak bylo řečeno výše, social CRM není systém, ale koncept získávání informací a ten může být vcelku dramaticky odlišný v organizaci A a v organizaci B. Nicméně už ze samotného názvu se lze vcelku jednoduše dovtípit, že svou roli zde budou zastávat různá sociální média, kterými jsou bezpochyby také internetové sociální sítě. Na této úrovni se lze bavit i o tzv. Social Media Monitoring.

Pokud se nyní podíváme na to, jak vypadá sociální síť LinkedIn, zjistíme, že by v některých oblastech mohla potřebám social CRM vyhovovat. Základnou celého řešení LinkedIn jako social CRM bude fakt, že se jedná již o vytvořenou databázi subjektů s mnoha potenciálně zajímavými informacemi. Podnik už tedy nemusí stavět novou databázi, nýbrž může čerpat z této připravené.

Dalším důležitým faktem pak bude to, že uživatelé si na sociálních sítí vytváří vlastní profily. Podstatné je, že si je vytváří oni sami. Bavíme se tedy o personalizaci prostředí, která má co dělat s individuálním přístupem. A je to právě ten individuální přístup, kolem kterého se celá problematika CRM točí.

Vytváření vlastních profilů znamená dobrovolné poskytování informací. A pokud jsou takové informace veřejně dostupné, může se nejedna ogranizace začít zajímat o to, jak je využít. Samotnou síť LinkedIn lze jako social CRM využít už nyní. Síť totiž nabízí možnost vytvoření korporátního profilu a následnému přizvání uživatelů. V takovém korporátním profilu lze zakládat různé diskuze a uveřejňovat články, na jejichž témata je možné diskuzovat. Monitoring těchto diskuzí a následná reakce na ně je prvním krokem ke zvládnutí social CRM.

Nicméně v případě širších a vášnivějších diskuzí by byl monitoring vlastní silou vcelku náročným a v řadě případů také kontraproduktivním. Pokud by ovšem podnik vytvořil řešení, které by bylo schopno monitoring zajistit (případně zajistit správu příspěvků v obecnějším smyslu), mohlo by se stát vcelku úspěšným produktem a mohlo by být dále nabízeno jako služba ostatním ogranizacim a celé social CRM by se pozvneslo na formálnější úroveň.

Zde se začíná zúročovat právě personalizace profilů. Protože je LinkedIn profesní sociální sítí, je zde možné vcelku jednoduše vysledovat specializace jednotlivců. Pokud se pak do diskuze zapojí lidé, jejichž odbornost se jakkoli týká diskutovaného tématu, lze jejich reakce různě kategorizovat a vážit.

Správa nebo monitoring diskuzí či článků je ovšem omezená pouze na základnu těch uživatelů, kteří se s profilem společnosti provozující social CRM již ztotožnili. Potenciál již vytvořené databáze všech uživatelů LinkedIn se potom tak trochu vytrácí.

K tomu, aby byl potenciál celého LinkedIn využit, je možné na něj nahlížet jako na seznam jak stávajících zákazníků, tak také na seznam těch potenciálních. A pokud znovu vezeme v potaz personalizaci profilů a sečteme ji s profesním charakterem sítě, dostaneme ve výsledku vcelku mnoho příležitostí k obchodu.

Na síti je totiž možné nalézt spoustu potenciálních klientů a díky informacím, které o sobě uvádí, je možné jim přizpůsobit prodejní procesy či celé produkty. Dále pak díky profesnímu charakteru sítě nemusí organizace své usilí cílit pouze na jednotlivce, ale může se zaměřit i na celé organizace a těm pak své produkty nabídnout. V obchodování totiž nelze osobní přístup a vzájemné sympatie přehlížet a tak, pokud by firma chtěla nabídnout svůj produkt celé organizaci, bude pro ni jednodušší, nalézt si nejprve "spojence", přes kterého se poté může snažit svůj produkt prosadit. Nalézt potenciálně zajímavou ogranizaci a její zaměstnance není na profesní síti žádný probém. A byl by o to menší, kdyby opět existovala služba, která by na základě určitých kritérií, byla schopna takové hledání usnadnit.

Jedná se ale o Social CRM?

Výše uvedené příklady využití sítě LinkedIn jako zdroje pro social CRM mohou evokovat otázku, zdali se opravdu jedná o social CRM, nebo pouze o jakýsi monitoring. Odpověď není zcela jednoduchá, protože jak bylo řečeno na začátku, social CRM není hmatatelný systém, ale proces zapojení zákazníka. To, jak se k takovému procesu ogranizace postaví, je čistě její subjektivní záležitostí. Lze ovšem konstatovat, že ačkoliv je monitoring sociálních sítí je jednou z cest, která social CRM přímo podporuje, z celkovou snahou o automatizaci social CRM by se mělo zacházet opatrně, protože by se mohlo stát, že se časem začne to klíčové "social" v jejím důsledku vytrácet.

Je koncept Privly smyslupný nebo jde jen o extrémní výstřelek ochránců soukromí?

Koncept Privly je open-source projekt, který přináší novou možnost řešení soukromí na internetu. Název služby je odvozen od „Shared Priv(ate)ly“ a vytvořil ji Sean McGregor, doktorand na Oregonské státní univerzitě.

O co tedy jde?

Hlavním cílem Privly je zajistit kontrolu uživatele nad svými daty a veškerým obsahem, který sdílí prostřednictvím sociálních sítí, posílá skrze emaily či zveřejňuje kdekoliv na internetu. Jak uvedl sám autor konceptu McGregor, jsou jen dvě možnosti jak řešit kontrolu nad svým soukromím při komunikaci na internetu a to, buď se jej vzdát, anebo je tady druhá možnost a tou je vzdát se veškeré on-line komunikace. McGregor proto vymyslel střední cestu a tou je koncept Privly.

Vaše data díky němu zůstanou jen vaše. Užíváním služeb jako Facebook, Twitter, Google a mnohých dalších přistupujete na jejich podmínky a tím jim dáváte právo dělat si s vašimi daty, které jejich prostřednictvím zveřejníte (či sdílíte), co uznají za vhodné. Privly dokáže ostatním znemožnit kontrolu nad vašimi daty.

Jak to dokáže?

Prostřednictvím instalace rozšíření prohlížeče zůstane váš obsah pouze vaším obsahem, a to díky jeho šifrování. Ti, kteří nemají toto rozšíření nainstalováno, vidí jen jednoduchý odkaz na váš příspěvek. Ostatní, co rozšíření prohlížeče mají, jsou schopni vidět váš příspěvek takový, jaký je, včetně veškerého obsahu. Rozšíření prohlížeče dokáže tento obsah „vytáhnout“ od druhé strany (uživatele) a ten je poté zobrazen např. na Facebooku či jiné sociální síti. Pro větší názornost je vše popsáno na obrázku níže.

Privly může:

• sdílet či zveřejnit vaše data kdekoliv bez udělení přístupu k těmto datům vlastníku stránky
• dát přístup či naopak zrušit přístup k vašim datům komukoliv a kdekoliv
• dát „tvůrci“dat možnost tato data vlastnit.

Privly nemůže:

• užívat nebo prodávat vaše data
• poskytnout vaše data třetí straně
• vlastnit vaše data.

Cílem Privly je tedy umožnit:

- udržet kontrolu na daty ať jsou kdekoliv

- možnost smazat emaily i po jejich odeslání

- sdílet data skrze sociální sítě, email, blogy, fóra při použití

  stejného zabezpečení soukromí

- zabránit vládám v omezování svobody projevu

- zabránit společnostem ve sledování vaší soukromé komunikace

- snadné použití moderních šifrovacích technologií

Je koncept smysluplný?

Odpověď závisí na více okolnostech. Především na tom, kdo by měl na tuto otázku odpovídat a na vztahu tohoto člověka k soukromí. Ne každý, kdo komunikuje prostřednictvím internetu, otázky soukromí řeší. Existuje spousta lidí, které nezajímá, co se s jejich daty, která ve velké míře zveřejňují, dále děje. Pravidla fungování sociálních sítí čte málokdo, a pokud je nezná, těžko bude nad takovými otázkami přemýšlet. Ztrátu soukromí dnes berou lidé často jako daň možnosti komunikovat a sdílet. Za sebe mohu říci, že hlavní myšlenky konceptu Privly pro mě smysluplné jsou. Jakýkoliv pokus o větší soukromí a tím i vyšší ochranu soukromých údajů vnímám vždy pozitivně.

Další věcí je ale samotné řešení konceptu. Jako vše, co je nové, má i Privly kromě svých výhod také některé nedostatky. Nedostatkem může být například to, že příspěvek, který je určen pro poslání emailem sice může být změněn nebo zrušen, ale není řešena správa verzí pro případ, že by byl po jistých úpravách použit několikrát. „Tvůrce“ příspěvku tak bude mít komplikovanější situaci. Nedostatků ale stejně tak i výhod by se dalo najít více.

Koncept Privly není rozhodně dokonalý, ale to se nedá říci téměř o ničem. Extrémním výstřelkem bych jej však určitě nenazvala. Jestli bude používán, těžko soudit. Svůj přínos však má už teď, protože i kdyby jej někteří uživatelé za extrémní výstřelek považovali, minimálně je donutí se nad otázkou soukromí a bezpečnosti dat na internetu zamyslet.

http://www.digitaltrends.com/web/for-your-eyes-only-privly-acts-like-invisible-ink-for-the-web/

https://priv.ly/

http://www.kickstarter.com/projects/229630898/protect-your-content-anywhere-on-the-web-privly

http://www.wyrmis.com/blots/2012/16/blot30035-privly-social.html

http://www.hindustantimes.com/technology/SocialMedia-Updates/Priv-ly-takes-your-status-updates-off-the-record/SP-Article1-841276.aspx

http://www.theblaze.com/stories/dont-want-facebook-to-read-your-messages-meet-the-start-up-making-communications-100-percent-private/

Jak se podařilo Microsoftu vytvořit trh pro Windows? Co byly klíčové faktory úspěchu?

Je tomu bezmála 27 let co světlo světa spatřila první verze Windows. Jelikož jde dnes o nejvíce rozšířený operační systém pro PC, je zajímavé si připomenout, jak se to Microsoftu podařilo?

Klíčové faktory úspěchu

Vize 

Bill Gates nosil v hlavě jasnou představu, jak dosáhnou úspěchu. Spočívala v tom, že chtěl, aby se jeho operační systém dostal do všech počítačů v každé domácnosti. Jeho vize „Počítače na každém psacím stole a v každé domácnosti, a to se softwarem od Microsoftu“ se stala již legendární. Gates věřil, že je správné vyvíjet software, zatímco ostatní viděli hlavní budoucnost v hardware. On však tušil, že tomu bude jinak.

Smlouva s IBM

Dalším klíčovým bodem úspěchu Microsoftu se stal podpis smlouvy IBM na dodávku operačního systému pro nové počítače IBM PC.

"Microsoft připraví operační systém pro osobní počítač IBM, a IBM bude Microsoftu platit podíl ve výši zhruba 60 dolarů z každého prodaného kusu, aniž by nárokovala vlastnická práva na dotyčný software"

Z historického hlediska je smlouva významná v tom, že Microsoft sice „vyvíjel“ OS pro IBM PC, ale na druhou stranu mu smlouva umožňovala možnost prodávat OS i potenciálním dalším zájemcům, protože držel veškerá vlastnická práva (IBM pouze kupoval licenci k OS). Microsoft tak a v okamžiku, kdy vznikly první IBM PC klony tak i tak učinil.

Microsoft podpisem smlouvy s IBM dosáhl naplnění své vize. Jeho operační systém MS-DOS  se v různých verzích v průběhu let postupně nacházel na 80% počítačů na celém světě.

Dravost Microsoftu

Microsoft se vždy vyznačoval perfektně zorganizovaným obchodem. Gates měl jasnou představu, že software bude samostatnou komoditou a musí se tedy aktivně propagovat. Naopak jeho konkurenti (WordPerfect, Lotus) měli pocit, že jejich software bude prodávat sám. Uvolnění velkých finančních prostředků do obchodu není samozřejmým rozhodnutím – je potřeba velké odvahy a důvěry ve svou vizi, že se vám peníze vrátí.

Na druhou stranu si Microsoft nikdy moc nelámal hlavu s možnou konkurencí. Snaha dotáhnout, předstihnou nebo eliminovat konkurenci, která byla v něčem napřed nebo přišla s něčím novým, byla tak veliká, že Microsoft v důsledku své snahy musel čelit několika žalobám (viz. např. soudní spory Microsoft x Digital research, Microsoft x Apple, Microsoft x Netscape atd.). Spory nechme stranou. Microsoft si však díky praktikám na hraně zákona nebo i za ní dokázal vyšlapat cestu k úspěchu.

Kancelářský balík z dílny Microsoftu

Dalším důležitým faktorem pro úspěch Windows byl vznik kancelářského balíku. Ten nesl název Office 3.0 a obsahoval aplikace Word 2.0, Excel 4.0, PowerPoint 3.0 a podporu pro email. Tento kancelářský balík se stal základem pro masové rozšíření Windows.

Vývoj aplikací pro OS Windows

Microsoft věděl, že pro získání co možná nejvyšší popularity bylo nutné, aby byl trh doslova zaplavený aplikacemi pro Windows. Bylo tedy potřebné umožnit firmám vyvíjející software, aby své produkty vyvíjely pro platformu Windows. Microsoft položil základní kámen v okamžiku, kdy dal vývojářům do rukou univerzální rozhraní, tzv. API. API dalo programátorům k dispozici sadu funkcí, díky kterým mohli snadněji tvořit grafické rozhraní. Zároveň dovolovalo v přiměřeném rozsahu kontrolovat hardware a abstrahovalo nainstalovaný produkt od hardwaru, díky čemuž vývojáři nemuseli vůbec řešit případné HW rozdíly. Druhým důležitým argumentem byla záruka kompatibility softwaru s jakoukoliv vyšší verzí Windows bez nutnosti rekompilace.

Podpora výrobci HW

Microsoftu se na svou stranu podařilo získat také výrobce hardwaru. Jedním z důvodu úspěchu Windows 95 byla výborná podpora HW. Výrobci pak začali svá HW zařízení optimalizovat pro Windows. Další zásadní krok spočíval v tom, že instalační CD s Windows se prodávalo dohromady s novými PC.

Slovo na závěr

V předchozím textu jsem uvedl několik klíčových faktorů, které stály za dominancí MS Windows. Z daleka to však není konečný výčet. Dále by zmínku stál neustálý pokrok a vývoj OS, to jak si nechali konkurenti ujet vlak nebo to proč samotní uživatelé neuvažují nebo nechtějí změnu. Doba se ale mění a trh s OS také. Microsoft o svůj „monopol“ na OS pro PC patrně v blízké budoucnosti nepřijde. Prodej PC a notebooků stagnuje nebo spíše klesá a nástup smartphonů a tabletů zastihl Microsoft nepřipravený. Na tomto poli dominují jiní hráči (Apple, Google). A přitom s ohledem na budoucnost by se zde potřeboval prosadit, protože pořád nemůže těžit ze své minulosti, z tržní dominance, ze starých produktových linií, které jsou jen oprašovaných novými verzemi.

Morální zastarávání, podstata, problém

Morální zastarávání, podstata, problém

 

Toto století se stále nese ve znamení konzumní společnosti. Tržní ekonomické systémy jsou na vrcholu a začínají narážet na své možnosti. Současná globalizace souvisí s rostoucí provázaností státních ekonomik, finančních trhů, obchodu, firem, výroby atd. Proces globalizace má dva hnací motory. Prvním je technologie, která zrychluje vývoj výrobků a druhým je trvající vlna deregulace, privatizace, liberalizace kapitálových toků, otvírání státních ekonomik, rozšiřování globálního obchodu a růstové politiky založené na vývozu.

 

"Na konci tisíciletí se formuje nový obraz světa. Jeho původ vychází z historického spolupůsobení tří nezávislých procesů na konci 60. a v polovině 70. let: revoluce informačních technologií, ekonomická krize kapitalismu i státem řízeného hospodářství a jejich následná restrukturalizace a rozkvět sociálně-kulturních hnutí jako libertarianismus, hnutí za lidská práva, feminismus, hnutí za ochranu životního prostředí... Vzájemné působení těchto procesů a reakcí, které vyvolaly, vytvořilo převládající sociální strukturu - společnost sítě..., novou informační/globální ekonomiku a novou kulturu." 

- Manuel Castells: The Information Age: Economy, Society and Culture

V tomto systému se setkáváme s termínem „morálního zastarávání“. Tento pojem je důsledkem tržního přístupu snažícího se maximalizace zisku, stejně tak jako pohledu nás samotných na realitu, sebe a své okolí. Na morální zastarávání lze nahlížet z několika rovin:

• Ekonomická
• Technologická
• Filozofická

Ekonomická a technologická rovina jdou nyní v podstatě ruku v ruce. Tato doba nás zaplavuje technikou, spotřební elektronikou. Kdo z nás si dovede představit život bez mobilního telefonu, omlouvám se, chtěl jsem říci smartphonu, tabletu, notebooku nebo třeba auta? Naše životní nároky neskutečně stoupají a není nic výjimečného, pokud máme doma plochou televizi, PC, notebook, tablet, chytrou pračku, inteligentní kuchyni, automobil s duální klimatizací a GPS... Neustále jsme doslova bombardováni skvělými, život nám ulehčujícími a obohacujícími věcmi. V každodenní iteraci se společností jsme konfrontování mnoha vjemy a podněty, které utvářejí naši osobnost a tyto poté promítáme do našeho chování a spotřebních návyků. Zde se pojďme dotknout gró věci. Proč tomu tak je?

Řekneme že morální zastarávání je stav kdy věc zestárne v důsledku technického rozvoje, aniž by znatelně ztratila jakoukoliv svoji funkčnost či kvalitu. Výrobce vymyslí lepší produkt, než je ten stávající, uvede jej na trh a následně nabídne svým uživatelům. Je to v podstatě strategie jak cokoli prodat vícekrát. Způsobuje to nastavení ekonomiky a přístup v ní zúčastněných subjektů. Všechny produkční entity na trhu potřebují průběžné opakující se příjmy pro financování své existence. Společnost, která přijde s produktem, který vydrží celý život, pravděpodobně nebude schopna dlouhodobého fungování. Výrobci tedy přicházejí s taktikou neustálého vývoje, obměn a doslova záplavou nových výrobků v uměle nastavených cyklech. Mají na to ty nejmodernější zbraně působení na zákazníka – agresivní reklamu a marketing. Zde vstupuje do hry konzumerismus.

„Konzumerismus je tendence, chování nadměrně nakupovat a hromadit předměty a požitky za účelem zvyšování osobního štěstí. Často je předmětem kritiky, a to už od doby Karla Marxe a Thorsteina Veblena. V ekonomice konzumerismus může znamenat ekonomické zásady, které zdůrazňují spotřebu a (v abstraktním smyslu) víru, že svobodná volba spotřebitelů může diktovat podobu ekonomiky společnosti (tzv. producentismus, což je současně britský význam tohoto pojmu).“

-          Konzumerismus, definice. Dostupná z wiki na http://cs.wikipedia.org/wiki/Konzumerismus

„Podle Naomi Kleinové vznikl konzumerismus extrapolací od původního konzument-producentského vztahu prostřednictvím reklamy tím, jak se v 1. pol. minulého století postupně měnil její význam, účel i její paradigma v oslovení zákazníka – „potřebuji“ se změnilo na „chci“; inzerce produktů se změnila na inzerci životního stylu, kde dané produkty jsou jeho přirozenou součástí.“

-        Psychologický aspekt konzumerismu,úryvek. Dostupný z wiki na http://cs.wikipedia.org/wiki/Konzumerismus

A zde považuji klíč k celému problému. Jako společnost jsme došli do stádia, kdy substituujeme své potřeby, kterých se nám nedostává, lépe řečeno kterých jsme se vzdali, hmotnými statky. Producentům dovolujeme zaplavovat nás vším možným. Nevadí nám odklon od kvality a chceme neustále víc. Vidíme pouze růst a nic jiného nepřipadá v úvahu. K obraně tohoto jsme schopni vzdát se posledních duševních aspektů bytí a výroba nás v tom vesele podporuje. Staré věci v důsledku technologického rozvoje považujeme za nehodné naší pozornosti. Uměle ukončujeme podporu stávajících produktů. Je přece lepší prodat celý výrobek, než partikulární náhradní díl. Na druhé straně kdo z nás rozumí podstatě věcí kolem nás? Ukončujeme výrobu náhradních dílů. Kdo z nás dnes dovede opravit monitor, auto, pračku? Stále častěji měníme design, trendy. Poškozené výrobky rovnou za nové, nevyplatí se je opravovat. Prahneme po nových, lepších, neokoukaných věcech a sekundární důsledky tohoto zřízení jsme přesunuli na rozvojové země. Odpovědnost za to si rozhodně nehodláme připustit. Kupujeme víc a víc, vyhazujeme víc a víc. Žijeme kvantitativně.

Jako klasické příklady lze uvést:

• Microsoft a jeho cyklický vývoj Windows a Office ruku v ruce se společností Intel neustále vyvíjecí výkonnější hardware schopný nasystit výkonové požadavky OS (po uvedení netbooku tyto cykly narušeny).
• Automobilový průmysl. Dnes jste v podstatě nuceni mít nové, velké a výkonné auto. Je to jakýsi společenský kodex. Známka mého postavení a síly. Průměrná životnost auta? 3 roky?
• Nová elektronika, stále a stále dostupnější, která je nám prakticky nasunuta do rukou. Stále přemýšlím, k čemu použít tablet a jaké procento možností mého smartphonu doopravdy využívám? Je můj život obklopený těmito „gadgets“ lepší?
• Useknutí analogového vysílání. Hurá pro novou televizi. Ta stará vydržela 12let. Nová plazmová 3 a odešla. Nyní je ve službě LED TV. Předpokládaná životnost je na úrovni 4 let.
• Oděvní průmysl neustále servírující nové a nové trendy. Nedej bože, abych podle nich nevypadal. Kvanta oblečení za babku dostupná masám.
• Ale i potraviny kvalitativně rovnocenné odpadkům. Nicméně kvantita... To je jiná.
• A další a další...

„Naše nesmírně produktivní ekonomika požaduje, abychom z konzumace učinili náš životní program, abychom konvertovali koupě a používání věcí do rituálů, abychom v tom spatřovali naši duchovní útěchu, posílení našeho ega - tím, že budeme konzumovat. Potřebujeme věci konzumovat, spálit, vyhodit, nahradit stále rychlejším tempem.“

                               - Victor Lebeau, 1947

Co s tím bude dál je na nás. Vše je pouze odrazem toho, jak vnímáme sami sebe a přemýšlíme o svém bytí. Naše spotřební vzorce, ekonomika a svět toho budou důsledkem...

Proč se dostala do problémů Nokia? Šlo jim zabránit?

Jak si nyní Nokia stojí na trhu s mobilními telefony?

 Koncem roku 2010 prodávala Nokia platformy Symbian více mobilů než všichni výrobci Androidu dohromady. To vše se rapidně změnilo. Nebylo to otázkou týdnů nebo měsícu. Nokia se ocitá v problémech již několik let. Stále ale dokázala těžit ze svého jména a věrných zákazníků. Ovšem nedá se to udržet donekonečna.

Z tabulky je patrné, že Nokia obrovsky ztrácí ze svého dominantního postavení na trhu. Razantní pokles je skutečně především za poslední rok. Stále se však snaží na trhu udržet a odolávat konkurenci. Snížila proto cenu telefonů na minimum, ze kterého má takřka nulové marže. Po neuvěřitelných čtrnácti letech tak ztratila první místo na trhu. Do konce roku 2010 prodávala Nokia celosvětově cca 1 mil. mobilů denně.

 

 

Proč se tedy Nokii nedaří a kde můžeme nalézt hlavní příčiny úpadku mobilní divize této společnosti? Jaká rozhodnutí a kroky firma dělala?

Velmi silný a pro konkurenci těžký soupeř se nemohl na slunci vyhřívat do nekonečna. Příchodem iPhonu od společnosti Apple v roce 2007 nastaly Nokii těžké časy. Pramenily především z toho, že tento chytrý telefon hrozivě podcenili a jeho místo na trhu brali na lehkou váhu. Do té doby si Nokia nedokázala představit, že by mohli mít čistě dotekový telefon. To jakou cestou se vydal Apple, považovala Nokia za nereálné – dotyková klávesnice, integrovaná paměť. Z pohledu doteku, rozlišení displeje a ceny, nevěřili, že by se to nedalo skloubit dohromady.  Proto stále stagnovala se svým Symbianem. I když se nepustila pouze do dotykového mobilu, tak začala experimentovat s klávesnicí a doprovázenou dotykovým displejem. Bohužel co se kvality týče, tak ne kapacitní, ale odporový. 

Reakce na konkurenci tedy nebyla pružná a ve své podstatě žádná. Z obyčejného Symbianu se stal dotekový. Aby se telefony prodávaly, byl tento OS napěchován veškerou možnou funkcionalitou. Apple byl na trhu s iPhonem, iTunes a app Storem. 

Špatná politika s aplikacemi - neexistoval žádný pořádný portál nebo jednoduchý mobilní obchod, kde by se aplikace daly sehnat, vše bylo spíš ná fórech. Stále bylo málo aplikací, a jak nebyl Symbian do té doby open sourcem,tak je nikdo ani nevyvíjel. Nokia si uvědomila, že vše co bylo v app Storu od Applu už někde měla, chtělo to jen poskládat dohromady a udělat z toho jeden balík - Chytrý operační systém, prohlížeč, e-mail, přehrávač hudby a videa, k tomu koupila firmu Navteq (za 8 mld. €), aby nechyběly mapy. Téměř po dvou letech vydala Ovi store.

Následně si firma začala více všímat svého konkurenčního okolí a jak viděla, že Google přišel v roce 2008 s OS Android a ještě ke všemu z něj udělala open source, který raketově vyletěl vzhůru.Tak po zvážení uvolnila i svůj Symbian jako open source. Přeci jen stále byly miliony uživatelů pracujících s tímto operačním systémem. Vývojáře a fanoušky však následně pokropila studenou sprchou, když vydala prohlášení, že Symbian skončí v roce 2015. Tím tuto platformu definitivně poslala mezi živé mrtvoly.

Jeden čas spolupracovala Nokia s Intelem. Jejich spolupráce ji vyšla na desítky či stovky miliónů eur a vznikl z toho operační systém MeeGo. Na tomto OS běží ve výsledku jeden jediný telefon N9. Intel následně ukončil spolupráci a Nokia se v tomto směru už nikam neposunula a MeeGo bez většího vysvětlování ukončila.

Internet a PC Suite

Internet v mobilu byl dříve poměrně drahá záležitost, a až tolik se neřešil. Postupem času se stalo připojení dostupnější, ale brouzdání po netu a připojování samotné, bylo u Nokií vždy celkem terno. Jeden či dva pokusy o nastavení a připojení a negativní uživatelské zkušenosti byly na světě. Poté to již nikdo nezkoušel a tímto si Nokia odřízla velké procento uživatelů. V tomto ohledu zasadil Nokii velkou ránu Apple, který měl jak jednoduché ovládání, tak přistup. Na politiku iTunes sice mnoho lidí nadává, ale proč? Funguje? Funguje! Ne jako PC Suite od Nokie, kde byly problémy se synchronizací a kde s čím. Uživatelé jsou zhýčkaní a nabídnout jim pohodlnost a jednoduchost je to, po čem okamžitě skočí.

Výkonný ředitel

Můžeme o tom polemizovat, ale nezanedbatelnou roli ve vývoji Nokie posledních období hodně ovlivnil její nový výkonný ředitel Stephen Elop, který přišel z Microsoftu. Dle mého názoru již byl tak „zmicrosoftovatělý“, že neviděl lepší možnosti a příležitosti, které se draly na trh, než začít spolupráci s operačním systémem firmy ve které působil. I přes to, že v minulosti se Microsoft neúspěšně snažil prosadit OS Microsoft Mobile. Otázkou tedy je, jak to bude dál s Windows Phone OS.

Shrnutí:

• Špatné strategické rozhodnutí
• Výkonný ředitel byla nevhodná volba
• Neustále prosazování Symbianu, přitom se stává dinosaurem mezi OS
• Žádný vlastní přínos, od roku 2007 už jen doháněli ztrátu, vše dělali se zpožděním a na rychlo

Toto všechno stahuje Nokii ke dnu, a zatím ani v dálce nejsou vidět záblesky čehokoliv, co by to mohlo zlepšit.

Co tedy měla Nokia podniknout, aby se nedostala do této situace?

Podle mého názoru měla Nokia, když viděla jak se trh vyvíjí,  hned v prvopočátcích zariskovat a nejít dle svých standardů. Tato společnost je hlavně výrobce telefonů, nikoliv expert na operační systémy -  Nokia měla zkusit jeden nebo dva modely přizpůsobit a upravit pro android, a zkusit spolupráci s Googlem. Mohli získat srovnání, v podobě prodejnosti a oblíbenosti. Protože dlouhodobě patřily k jedním z nejkvalitnějších výrobců telefonů co se do konstrukce a designu týče. S odstupem času to lze vypozorovat u ostatních značek jako je Samsung nebo Sony-Ericsson. Ti na tom byli dost obdobně, ale nakonec vsadili na operační systém Android a tom jim ve své podstatě zachránilo krk.

Personální obsazení bych taktéž řešil jinak. Sice je dobré zlanařit a přivést si experta z tak významné společnosti jako je Microsoft, ale obával bych se toho, co se ve skutečnosti stalo. A to, že bude prosazovat za každou cenu tento svoji mateřskou společnost. Minimálně po nezdarech s MeeBo a Windows Mobile měl být nahrazen někým jiným, protože zatím co rozhodnutí to krok vedle.

Nechtělo to ani přijít s něčím závratně novým. Ale chtělo to věnovat dostatek času, aby vše fungovalo jak má. Nokia utrpěla především tím, že doháněla manko, které ji připravovali konkurenti. Za každou cenu vydávala to, na co nebyla připravená. Ať už to byl nový OS, nebo telefon s vysouvací klávesnicí, a dotykovým displejem. Vše bylo narychlo a na úkor kvality. Neodladěný systém, špatně fungující dotykový displej. Tím jen víc a víc přicházeli o zákazníky.